na Blog.cz

Úžasný video!! ;) Docela bych je brala jako pár - úplně by to změnilo celý příběh.

Music: Ryan Star - Losing Your Memory

Velká města. Rychlá auta. Krásní mladí lidé usmívající se z přeslazených reklam na ty zaručeně nejlepší a nejlevněší výrobky, co vám změní život. Drahé oblečení, moderní technika.

Jdete po ulici a slyšíte jen snůšku sprostých slov a vidíte lidi, kteří se ani na chvíli nezastaví. Nikdo se vzájemně nezná a ti, co ano, si snaží hlavně navzájem si nacpat jazyky až do krku a to v tom největším davu tak, aby to všichni viděli.

Asi takhle bych popsala dnešní svět. Ten, kdo tenhle blog sem tam čte ví, že dnešní svět nesnáším. Vlastně vám řeknu, že podle toho, co píší a říkají (nikdy nemůžete vědět, že je to pravda) o historii, svoje místo bych si na téhle planetě nenašla v žádné době. Proto si sama sobě někdy říkám, jestli mě sem někdy nepřivezli mimozemšťani, protože na jejich domovské planetě už bylo přeplněno.
Připadá mi, že nikdo kolem mě vlastně není vůbec takový, jakým se dělá. Myslíte si, že člověka znáte lidově řečeno "jako své boty" a najednou udělá něco, co byste do něj nikdy neřekli. Nebo si u svýho kluka řeknete, že takový není, že mu nikdy nepůjde jen o jedno a najednou prásk!. I když tvrdí opak a vy si to chcete myslet taky už mu nedokážete tolik věřit a začíná se vám vzdalovat. Bohužel si můžete i uvědomit, že neznáte ani sebe. Že dokážete sami sebe překvapit. To platí jak pro ty dobré tak i pro ty špatně věci. Najednou vám připadá, že to ani nejste vy. Najednou už tenhle život plný přetvářky a a faleše nechcete žít. Chcete prostě vypnout. Uzavřít se před celým širým světem. Protože samota vám prostě vyhovuje ze všeho nejvíc.

Jenže ouha - nic takového prostě nejde. Takže nám nezbývá nic jiného než nasadit falešný úsměv a říkat něco, co vlastně necítíme, i když to v nás křičí a chce se to dostat na povrch. V takovýhle chvílích je mi ze sebe samé špatně. Slyším se, jak se moje ústa pohybují a vychází z nich nějaký zvuk ale ve spoustě chvílích mi připadá, že to vůbec nemluvím já. Že to je někdo jiný, nějaký jiný člověk, co žije uvnitř mě a mění můj život. A moje podvědomí se mu jen chabě brání. Není dost silné a svojí vládu přebírá jedině ve chvílích naprostého ticha a samoty. Mluví jen samo k sobě. A bohužel jen málokdy je tak silné, aby promluvilo opravdu rázně a nahlas.

Přiznejte si. I když chcete jít mimo dav a nesouhlasit, nepřetvařovat se - dokážete být pokaždé upřímní?